Not strong.

1. dubna 2016 v 22:19 | Winny |  šľahnutý zápisník
Mám na hrudi tlak, lebo mám milión povinností na ktoré sa neviem sústrediť.
Mám momenty, keď opäť sedím na lavičke a fajčím.
Mám stavy, keď neviem zabrániť plaču.
Rozmýšľala som už aj nad tým, že si presuniem štátnice.
Polroka chemoterapie mamku čaká.

Chýba mi.
Že by sa ma pýtal ako sa mám.
Že by ma dokázal povzbudiť.
Cítim sa strašne osamelo.
Pozriem sa okolo seba a je tu zopár ľudí, ktorí ma robia ešte osamelejšou.
Nerozumejú mi a nevedia ma povzbudiť a preto sa na nich už neobraciam.
Skúšala som to.
Raz, druhýkrát, asi dvadsaťkrát.
So common let it goo, just let it beee.

A tak sedím na lavičke a zase vydychujem dym a pozerám na hviezdy.
Too much things happened.
Teda ani nie veľa ako tak to, že to boli veľké udalosti, emočne náročné.

Chýba mi cítiť, že niekomu na mne NAOZAJ záleží.
Viem, že sme iný a inde.
A nie je to tak, že by som neprijala veci.
I simply miss him.
Začala som ho hľadať na ulici v cudzích ľuďoch.

Keby prišiel, len by som ho objala.
Nikto ma doteraz neobjal.
Shit.

VISION.
Sedela som na aute a pozerala ako horí cigareta.
Cítila som sa prázdna, všetko bolo prázdne.
Jeho silueta sa približovala. Stáli sme oproti sebe, dvaja cudzí ľudia.
"Počul som čo sa ti deje."
A ja som sa rozplakala, lebo aj keď som po tom túžila, nikdy som nemyslela, že sa to stane.
"Monči, to bude v poriadku."
A objal ma.
Lebo sa v našom kamarátstve nič nezmenilo.
Len sme to v sebe chceli hlboko hlboko schovať.
I wish this was true.
Little bit too much.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Džejní | Web | 3. dubna 2016 v 10:42 | Reagovat

je mi hrozne luto, ze sa vo svojom zivote nemas na koho obratit so svojimi problemami. kazdy si zasluzi niekoho takeho, kto by ho mohol vypocut, objat a povedat nieco pekne. chyba ti, to je pochopitelne, ale ked sa nad tym takto trapis, boli to este viac a citis sa este viac osamela. viem, ze blog ti cloveka z masa a kosti nenahradi, ale vypisanie sa pomaha. verim, ze si silna a vsetko toto zvladnes. posielam jedno obrovske objatie <3

2 Tereza | Web | 9. dubna 2016 v 18:07 | Reagovat

Až mi z toho ukápla slzička. Je mi opravdu moc líto, kolik věcí sis musela prožít a obdivuji Tvou sílu, samotnou by mě to položilo! Chápu, jak Ti je (tak z části, asi úplně to pochopit nemůžu), zkus básničky! všechen ten hněv, smutek, žal, lítost, slzy...udělej z toho něco jedinečného! Nikdo z těch lidí, o kterých se učíme v učebnicích literatury neměl perfektní život! A to je ten důvod, proč se o nich učíme. Byli jiní, byli smutní, zoufalí...
Drž se, hrdinko! :*♥

3 ~*~Janii~*~ | Web | 10. dubna 2016 v 19:52 | Reagovat

i já se cítím hrozně osaměla, ne kvůli klukovi - jsem zadaná, ale kvůli kamarádům, nemám s kým jít ven a mám pocit, že nemám žádnou pořádnou kámošku...

4 Simix | Web | 14. dubna 2016 v 18:53 | Reagovat

Také si přijdu častokrát zcela sama.
Když už i kluk se na mě vykašlal...
Spíš na mě prý nemá čas, ale já na něj už kašlu.

5 Lany | Web | 20. dubna 2016 v 22:50 | Reagovat

Toto je tak krásny a zároveň smutný článok. Veľmi si želám, aby sa tvoj život obrátil k lepšiemu, aby sa mamka vyliečila a aby si nemusela spomínať na veci z minulosti, ale aby si mala kopec nových krásnych nezabudnuteľných spomienok. Sama mám pocit, že sa v posednej dobe obracia veľa vecí prti mne a aj ked' som konečne šťastná, tak sa niečo skomplikuje.

6 stay-high | Web | 21. května 2016 v 14:19 | Reagovat

velmi silne, a zaroven krasne napisane.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.